Přerovský Hlas
Pedagog, ředitel ZŠ a MŠ, rodič a hlavně bojovník za práva dětí v době kovidové. V našich očích hrdina. Pan Petr Vrána.
Zde je výzva Petra Vrány, která patří rodičům.
Vážení rodiče, učitelé, ředitelé škol,
dnes směřuji toto sdělení k vám všem, neboť věřím, že vám není lhostejné, v jakém prostředí a za jakých podmínek se naše děti vzdělávají a jakým způsobem naše školství ne/funguje. V poklidu začal školní rok 2023/2024, letité problémy školství zůstávají a nové jsou na obzoru či v legislativním procesu. Jako bývalý ředitel základní školy a mateřské školy, učitel a především rodič si dovolím některé z problémů na tomto místě pojmenovat. Jsem ze situace v našem školství zklamán a má dosavadní praxe mě jen utvrdila v přesvědčení, že pokud má nastat změna, musíme o tuto změnu stát zejména my, rodiče žáků. Představa, že nám systém zařídí lepší školství a vzdělávání je velmi naivní. Mám stále intenzivnější pocit, že se již absolutně vytratila jakákoliv snaha o zlepšení poměrů v našich školách.
Učitelé i ředitelé jsou zahlcení administrativou, neboť naše školství dnes funguje pod heslem „papír nade vše“ a co není zdokumentováno, jako by nebylo. Mimo této agendy tu stojí hlavní úkol učitelů – během každé odučené hodiny zohlednit individuální potřeby někdy až 34 žáků ve třídě, diferencovat učivo pro žáky nadané, průměrné i pro žáky s různými poruchami učení či žáky s odlišným mateřským jazykem, učit moderně, zajímavě, vést žáky k sebehodnocení a vzájemnému hodnocení, ke kritickému myšlení, spolupráci, k práci s chybou, být spravedlivý, být morálním vzorem, používat v ideálním případě formativní hodnocení a mnohé další.
Situace učitelů je tedy velmi složitá.
Stále plnější třídy jsou jasným selháním systému, stejně jako nedostatečné kapacity středních a mateřských škol, což se naplno projevilo při letošním přijímacím řízení na střední školy a zápisech k předškolnímu vzdělávání. Ambicí nás všech by přece mělo být snižování počtu žáků ve třídách a skupinách.
A jaké „systémové“ řešení budoucnosti je nám dnes prostřednictvím novely vyhlášky o hygienických požadavcích na školy a školská zařízení nabízeno? Školy se budou zakládat prakticky v jakékoliv budově, ve třídě nebude třeba umyvadlo (jaký kontrast proti nedávné minulosti, kdy jsme žáky téměř koupali v dezinfekci), není již třeba ani prostorový limit na žáka.
Oplocení areálu mateřské školy je zbytečné a toalety zvlášť pro chlapce a dívky jsou asi přežitkem. Inu, pokrok nelze zastavit! A co na to zaměstnanci škol? Těm dnes nevadí prakticky nic, žádnému nařízení neodporují a udělají téměř vždy (jako například v období covidu), co je třeba.
Učitelé dnes zřejmě nemají problém ani s tím, že od 1. 1. 2024 již nebudou mít ve výuce právo na využívání metod, forem a prostředků dle vlastního uvážení. Ochotně se tedy vzdají svých práv, která jsou zmíněna i v Chartě učitelů, a vykonají to, co po nich bude chtít ředitel školy, který jistě v budoucnosti opět využije různá doporučení plynoucí z manuálů a sdělení MŠMT, kterými ministerstvo ředitelny neustále zásobuje.
A jak na novinky ve školství reagují ředitelé škol?
Mlčí!
Sám jsem jich nedávno v Asociaci ředitelů základních škol oslovil cca 350. V dopisu jsem apeloval na absurdity, které jsou či budou součástí našeho školství. Ozvali se celkem 3 ředitelé, kterým není současná situace lhostejná.
Spoléhá snad dnes ještě někdo na změnu, kterou by inicioval ministr školství společně s úředníky z MŠMT?
Ministři se mění, kariérní úředníci zůstávají a kvalita vzdělávání klesá. Současný ministr například založil Národní konvent o vzdělávání. Rád bych se mýlil, ale spíše se jedná o další zbytečný orgán (cca 90 členů často s naprosto protichůdnými zájmy), který bude předstírat, že hledá a nachází recept na zlepšení kvality školství.
Věří tomu dnes ještě někdo?
Více energie konventu není třeba na tomto místě věnovat. Jen pro dokreslení situace – minulý ministr mj. nerozuměl problematice regionálního školství, ale bezpečně poznal, co je dezinformace.
Ten před ním se ve funkci ani neohřál, ale za zmínku stojí, že je dnes schopen vykonávat práci ředitele gymnázia na částečný úvazek a současně být i poslancem.
Jedná se o naprostou degradaci funkce ředitele školy a výsměch všem ředitelům!
Ve školství (stejně jako ve zdravotnictví a v dalších oblastech) jsme se dosud nebyli ochotni vypořádat s obdobím covidu. Dodnes nevidíte, vážení pedagogičtí pracovníci, co období covidu v našich školách napáchalo? Neproběhla žádná diskuse na toto téma. Mrazivě všichni mlčíme, přecházíme to. Není třeba odborná diskuse, poučení pro příště…
Milí rodiče, máte pocit, že vše proběhlo v pořádku?
Chovali jsme se k žákům a některým zaměstnancům správně, nezasahovali do jejich tělesné integrity, nediskriminovali či nesegregovali jsme některé z nich?
Jak pomohla ona tečka k vyřešení situace ve školách?
Nepřijali jsme jen alibisticky doporučení MŠMT a MZ bez kritického myšlení (po kterém stále častěji voláme)?
Byl správný systém posílání neočkovaných žáků a zaměstnanců do karantén, zatímco očkovaní a netestovaní mohli covid vesele šířit, protože udělali onu tečku a byli těmi „zodpovědnými“?
Kdyby se nejednalo o nic důležitějšího než o zdraví, výchovu a vzdělávání dětí, bylo by to k smíchu. Toto byl zřejmě onen wellbeing ve školní praxi!
Další časovanou bombou, která dnes plíživě míří do našich škol, je Istanbulská úmluva (vláda ji v tichosti schválila v červnu 2023).
O jejím schválení má letos na podzim hlasovat Senát.
Veřejnosti je prezentována jako prevence potírání násilí na ženách a domácího násilí, ve skutečnosti se jedná také o přijetí genderové ideologie se všemi důsledky, které úmluva popisuje (změna pohlaví dětí bez souhlasu rodičů, povinné zavádění genderové ideologie do škol a osnov, přijímání uprchlíků kvůli genderové diskriminaci, pravomoci a imunita kontrolního orgánu GREVIO apod.).
Nevím, kolik rodičů a zaměstnanců škol se s tímto dokumentem seznámilo. Dovoluji si však odhadnout, že minimum. Jinak by dle mého názoru nemohli nečinně čekat, až bude tento dokument schválen.
Nebylo by dobré i na toto téma vést odbornou diskusi?
Dle mého názoru se týká velmi významně dětí a vzdělávání a je útokem na tradiční rodinu. Počkáme si opět raději na nějaký manuál z MŠMT k této problematice?
Nedostatečně je nadále řešen problém přípravy budoucích učitelů z hlediska jejich připravenosti pro kvalitní výkon profese. Vedení žáků ke kritickému myšlení je nadále ve většině škol jen zbožným přáním.
Za naprosto skandální považuji současný návrh státního rozpočtu na rok 2024. Na základě snížení částky v kapitole školství o 11,6 mld. by mělo dojít ke zrušení 34 000 míst a propuštěni by měli být hlavně nepedagogičtí pracovníci.
Opět jen mlčky sledujeme zoufalou politiku vlády a MŠMT.
Fungují ve školství nějaké odbory?
Kde jsou a co dělají všechny ty komory a asociace? Pokolikáté už budeme jen přihlížet?
Jisté je, že pouze peníze úroveň našeho školství nezvýší. V nedávné době byla zavedena tzv. institucionalizace podpůrných pedagogických pozic v podobě školních psychologů a školních speciálních pedagogů. Pro školy tak vznikla možnost zaměstnat tyto odborníky.
A jaká je realita?
Taková, že na trhu práce školy a pedagogicko-psychologické poradny zoufale poptávají školní psychology a školní speciální pedagogy. Z toho vyplývá, že tato změna opět nebyla koncepčně připravena.
Podobným způsobem byla ředitelům škol představena parametrizace pozic asistentů pedagoga ve školách s tím, že o asistenty pedagoga školy určitě nepřijdou a jejich počet se nebude snižovat. Jaká bude realita (i v souvislosti s navrhovanou podobou kapitoly školství ve státním rozpočtu na rok 2024) všichni tušíme a redukci počtu asistentů v tichosti přijmeme!
Přinejmenším zarážející je také skutečnost, že nikoho v naší zemi nezajímají příčiny současného stavu.
Proč stále větší počet dětí, žáků a studentů potřebuje podporu v podobě podpůrných opatření (např. asistenta pedagoga).
Co se děje v rodinách?
Co děláme špatně ve školách?
Je klasické školství založené na vnější motivaci žáků cestou správným směrem?
Nestálo by to za analýzu a pokus o nápravu a prevenci?
Budeme dál jen evidovat a pozorovat nárůst různých závislostí, psychických poruch, poruch učení a chování, poruch příjmu potravy, sebevražedných pokusů a sebevražd?
Není například vhodný čas na zrušení či zcela zásadní přehodnocení inkluze?
Má smysl takové otázky klást? Bude se jimi někdo zabývat?
Rodiče, kteří si podobné otázky již v minulosti položili už v běžných školách své děti nemají, dávno je převedli do domácího vzdělávání, komunitních, soukromých či alternativních škol. Tyto školy bohužel nejsou řešením pro všechny rodiče, neboť si mnozí z nich nemohou dovolit platit školné.
Pokud tedy budeme chtít provést ve školství změnu, poptávka po ní bude muset přijít od rodičů žáků, od systému se jí …. nedočkáme.
S úctou
Petr Vrána
