Každý rok, jakmile se kalendář přehoupne do zimních měsíců a v údolích se objeví první námraza, spousta lidí si začne plánovat tradiční výlet na Tesák. Ať už patříte mezi zkušené běžkaře, víkendové výletníky rodin s dětmi nebo partu kamarádů, kteří jeli „spíš na grog než na sjezd“, jedno místo spojovalo všechny, chata na Tesáku. Dnes už bohužel neexistuje, chybí na svém místě jako ztracený kousek historie, ale vzpomínky na ni zůstávají neuvěřitelně živé.
Kdo tam někdy byl, dobře ví, že po celém dni stráveném na sněhu nebylo nic typičtějšího než ten zvláštní návrat do chaty, kdy jste nakráčeli jako robot v lyžařských botách, každý krok neobratný, tvrdý a hlasitý. Dřevěná podlaha v lokále otisknutá tisíci takových kroků by mohla vyprávět příběhy, kdy se promočení, unavení a přitom šťastní návštěvníci vraceli zvenku s růžovými tvářemi a sněhem za límcem bundy.
Uvnitř to mělo vždy svoje kouzlo. Teplý vzduch, vůně vařící se polévky, pára nad hrnky horkého čaje a v koutku cinkání skleniček s grogem. Každý si tam našel něco svého – někdo miloval klasickou „hospodskou“ kuchyni, jiný přišel hlavně posedět, ohřát se a popovídat si s lidmi, které vídal možná jen jednou za rok, ale vždy přesně na stejném místě. Dřevěné židle a obložení stěn měly tu schopnost člověka obejmout, jako by říkaly: hej, tady jsi doma.
Tesák však nikdy nebyl jen zimní destinací. Naopak, byl to celoroční magnet pro všechny, kteří míří za přírodou. Jarní výšlapy, kdy les ještě voněl vlhkostí, letní túry, kdy slunce prosvítalo mezi větvemi a člověk slyšel každý pohyb v lese, nebo podzimní pochody ve znamení barev, mlhy a šustícího listí. Trasa z Hostýna na Tesák nebo z Tesáku na Hostýn a zase zpátky patřila mezi klasiky. A nenajdeš snad nikoho, kdo by při takové túře alespoň jednou nezakotvil právě v hospodě na Tesáku. Pro některé byla chata cílem, pro jiné pouhou zastávkou, ale pokaždé důležitou.
A pak přišel den, který nikdo nečekal. Chata, která po generace vítala turisty, běžkaře i náhodné kolemjdoucí, vyhořela. Místo plné smíchu, rozhovorů, vůně jídla a typického horského tepla zmizelo. Stromy kolem stojí dál, kopce se nezměnily, ale srdce Tesáku jako by přestalo bít. To místo mělo atmosféru, kterou nejde nahradit moderním kioskem ani lavičkou. Byla to kombinace historie, lidských příběhů a pocitu, že sem prostě patříte.
A právě proto je to tak silná nostalgická vzpomínka. Nejde jen o budovu. Nejde ani o grog, polévku nebo dřevěné lavice. Jde o okamžiky. O to, jak jste po výšlapu sundali batoh a cítili, jak vám z ramen spadl celý svět. O to, jak jste si po lyžování otřeli sníh z rukavic a vešli do vytopeného lokálu, kde někdo křičel: „Máte tu volno?“ O to, jak se z chaty dělalo výchozí místo pro další dobrodružství, ale zároveň konečná stanice pro krásně unavené tělo.
Tesák bez chaty je pořád Tesák. Lesy stojí dál, sníh každý rok padá, lidé pořád jezdí. Ale něco tam chybí. A tak si každý, kdo tam kdy seděl, nese v sobě malou vzpomínku. Na grog, na jídlo, na chůzi v lyžákách, na teplo u stolu, na smích, na cinkání nádobí, na atmosféru, která se už nevrátí.
Možná jednou na stejném místě vyroste něco nového. Ale ta původní chata – ta zůstane v paměti každého, kdo ji znal. A právě díky těmto vzpomínkám nikdy úplně nezmizí.
